K.u.K. IR 91

Jaroslav Hašek ve svém románu vypodobnil hejtmana (setníka) Ságnera (správně Sagnera) jako tupého rakouského důstojníka s nevalnými velitelskými schopnostmi. Opak byl ale pravdou.

Vinzenz Sagner se narodil 13. března 1884 v Zámrsku (okres Vysoké Mýto) a domovsky byl příslušný do Českého Brodu. Byl synem přednosty železniční stanice a pozdějšího inspektora drah Jana Sagnera a Josefiny roz. Macháčkové. Vinzenz absolvoval nižší gymnázium ve Svitavách a v Praze (3 třídy s českou vyučovací řečí a jednu s německou) a roku 1901 byl přijat na kadetní školu pro pěchotu v Praze. Podle kmenového listu víme, že měl světlé vlasy, modré oči, zvláštní znamení v podobě jizvy na vnější straně pravého zápěstí a měřil 179 cm. Kadetní školu ukončil s velmi dobrým prospěchem, jeho chování bylo způsobné a co do úpravy byl shledán čistým a švarným. 18. srpna 1904 byl v hodnosti Fähnrich (praporčík) zařazen k 9. polní setnině III. praporu 91. pěšího pluku. Zde prodělával čekatelskou dobu, během které měl prokázat své schopnosti k velení. Bydlel v Karlíně v Rokycanově ulici (dnes Březinova) čp. 9. V době od 12. září do 15. listopadu 1906 byl suspendován ze služby kvůli soudnímu vyšetřování. Šlo o poškození pověsti jistého Gustava Pachmanna, ale řízení bylo zastaveno. 27. února 1907 byl Sagner přeložen k 11. polní setnině praporu III/91. 1. května 1908 byl konečně povýšen na poručíka a 2. prosince 1908 obdržel vojenský jubilejní kříž. V letech 1909-1910 absolvoval ekvitační školu pro důstojníky pěchoty a víme, že byl tehdy dobrým jezdcem na koni, uměl jezdit na bicyklu a plavat. 8. října 1911 byl přeložen k 2. polní setnině praporu I/91, který byl detašován v Perzagno u Kotoru v Dalmácii, ale již o deset dní později onemocněl. Po vyléčení sloužil opět u III. praporu v Praze a byl instruktorem jednoročních dobrovolníků.

V roce 1913 byl Sagner povýšen na nadporučíka a sloužil u 9. setniny praporu III/91, přičemž zastával u pluku řadu funkcí (správce budov, proviantní důstojník, referent pro mobilizaci). Při mobilizaci 26. července 1914 byl jmenován pobočníkem velitele 16. pochodového pluku (od pochodových pluků bylo brzy upuštěno). Do pole Sagner odjel 9. srpna 1914 a zanedlouho byl opět u 91. pěšího pluku, když od 28. srpna velel četě a později celé 9. polní setnině praporu III/91. 8. září 1914 při útoku a následném ústupu přes Drinu Sagner osobně vyhledal a zajistil postavení pro vlastní dělostřelectvo. Když velitel praporu III/91 major Franke padl, velel celému praporu od 26. září do 5. října právě Sagner. Poté byl ustanoven velitelem 12. polní setniny, se kterou se zúčastnil útoku na poloostrov Parašnica. 23. října Sagner se svými muži dobýval předmostí u Srbské Mitrovice a druhý den bojoval u Gorni Zasavice. 27. října Sagner osobně telefonicky řídil dělostřeleckou palbu v bitvě o Vrbovac. 4. listopadu 1914 před útokem proti Mišaru vylezl na 15 m vysoký strom a řídil zastřelovací palbu těžkého rakouského dělostřelectva. O pět dní později se svou setninou během těžkého boje hájil improvizovaný most přes řeku Kolubaru. 16. listopadu se Sagnerova setnina dostala do šrapnelové palby, která působila značné ztráty, a v jednu chvíli se postup celého III. praporu zastavil. Nadporučík Sagner skočil před frontu a povzbuzujícím voláním se mu podařilo strhnout celý prapor opět k postupu. 12. setnina šla v čele. Ani ve chvíli, kdy se 12. setnina dostala do boční srbské palby, nepřestal Sagner postupovat a teprve ve večerních hodinách se mužstvo zakopalo v dobytých pozicích. Druhý den se Sagnerovi podařilo objevit vhodné místo pro překročení Kolubary. Nadále byla Sagnerova setnina v nepřetržitém boji až do 25. listopadu 1914. Maximální fyzické a psychické nasazení si vyžádalo svoji daň. 27. listopadu musel být Sagner odsunut s horečkou do polní nemocnice a následně do nemocnice v Praze. Byla u něj zjištěna neuróza z vyčerpání, kožní zánět na noze a musel se podrobit operaci vředu. 9. ledna 1915 byl nadporučík Sagner dekorován stříbrnou medailí Signum laudis.

jedna z pochodových setnin IR 91

25. ledna 1915 byl Sagner poslán k doléčení do rekonvalescenčního oddělení 11. pěšího pluku v Praze. Sagner se tehdy hlásil do funkce učitele ve škole záložních důstojníků, ale namísto toho byl zařazen do Budějovic k náhradnímu praporu 91. pěšího pluku, kde cvičil jednoroční dobrovolníky. 28. února 1915 byl jmenován velitelem 1. náhradní setniny a v červnu 1915 se s náhradním praporem přesunul z Budějovic do Brucku nad Litavou. 15. června byl jmenován velitelem polní setniny, se kterou se ocitl na východní frontě. 19. června 1915 se 91. pěší pluk účastnil dobytí Grodku a rakouská armáda rychle postupovala na východ. 3. července 1915 se Sagner stal velitelem celého III. praporu a pod jeho velením prapor 23. července 1915 odrazil u Sokalu ruský noční útok. I v následujících dnech musel prapor odrážet ruské útoky a odpoledne 25. července sám vyrazil během prudké bouře do protiútoku. Prapor postupoval během ruské dělostřelby, což vedlo k značným ztrátám a Sagner nechtěl s oslabeným mužstvem riskovat rozhodný bodákový útok, dal proto rozkaz zakopat se. Teprve druhý den se mu podařilo obsadit důležitou kótu 234 a ze všech jednotek, které se protiútoku zúčastnily, se právě prapor III/91 dostal nejdál. 27. července Rusové prolomili levé křídlo 18. brigády a dostali se tak Sagnerovu praporu do zad. Ten přesto neustoupil a nepřátelský postup se díky tomu podařilo zastavit.

Začátkem srpna byl pluk přesunut na sever na rusko-haličskou hranici. 28. srpna 1915 obdržel Sagner německý železný kříž 2. třídy. Za své bojové zásluhy byl Sagner 1. září 1915 povýšen na hejtmana a o dva dny později obdržel vojenský záslužný kříž 3. třídy s válečnou dekorací. Již 30. září musel ale být odsunut s horečkou do nemocnice v Brodech, následně do Lučence a nakonec do nemocnice v Praze. Zjištěn u něj byl kloubní revmatismus a levostranný ischias a v nemocnici si musel poležet poměrně dlouho. 17. května 1916 se musel podrobit další operaci vředu. Zdravotní dovolená, kterou trávil v Brucku nad Litavou, mu měla skončit 21. června, ale již 13. června se Sagner hlásí do služby v poli. 5. července 1916 byl jmenován velitelem XXII. pochodového praporu, který měl doplnit mužstvo 91. pěšího pluku na jižní italské frontě. Rakousko-uherská armáda měla na italském bojišti značné ztráty na nemocných a také Sagner se již 13. srpna ocitl opět v nemocnici, tentokrát v Gorjansku a Lublani s úplavicí. Zde pobyl do konce měsíce a 1. září 1916 byl jmenován pobočníkem (adjutantem) velitele pluku. 12. října 1916 byl Sagner lehce raněn na noze střepinou dělostřeleckého granátu. 2. prosince 1916 obdržel bronzovou medaili Signum laudis.

15. března 1917 byl přeložen k náhradnímu praporu do funkce pobočníka velitele praporu. Od 14. do 21. prosince 1917 trávil dovolenou ve Vídni, Českých Velenicích, Praze a Kolíně. V roce 1917 obdržel Karlův kříž. 31. dubna 1918 byl přeložen k 57. pěšímu pluku, který byl doplňován mužstvem z okresu Tarnów v Haliči (náhradní prapor v Přerově). V té době tvořil pluk zálohu Sočské armády. Sagner byl jmenován opět pobočníkem velitele pluku a vyznamenal se během prudkých bojů mezi 17. a 20. červnem 1918, kdy přímo u štábu pluku padlo 8 a bylo raněno 26 mužů. Sagner sám opravoval granáty zpřetrhané telefonní vedení, kontroloval předsunutá postavení a svým příkladem strhl ostatní. Za udatné chování před nepřítelem byl 18. července 1918 odměněn řádem Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči. Již 4. října 1918 byl ale Sagner opět ve vojenské nemocnici v Praze a zde ho také zastihl státní převrat 28. října 1918. Hned druhý den se přihlásil do služeb vznikající armády československého státu a byl přidělen k pražskému posádkovému velitelství.

Začátkem listopadu se do Českých Budějovic začali navracet vojáci 91. pěšího pluku. Němečtí vojáci a důstojníci odešli domů, ale někteří čeští příslušníci pluku začali dobrovolně vstupovat do 1. Českobudějovického pluku čs. armády. Důstojníci pluku si 11. listopadu 1918 demokratickým hlasováním zvolili za svého velitele právě Sagnera a poslali pro něj do Prahy. Do města Sagner dorazil o dva dny později. 21. listopadu 1918 byl 1. Českobudějovický pluk zrušen a obnoven byl 91. pěší pluk již jako součást čs. armády. Jeho prvním velitelem se stal hejtman Sagner. Pod jeho velením pluk rázně zakročil začátkem prosince 1918 proti separatistickým snahám německého obyvatelstva v jihočeském pohraničí. Byl sveden boj o Kaplici a rychle obsazen Krumlov, Volary, Vyšší Brod, Vimperk, Horní Planá a další místa. 21. prosince 1918 si Sagner podal oficiální přihlášku do čs. armády. 1. února 1919 byl přeložen k 18. pěšímu pluku do Hradce Králové, kde velel štábnímu oddílu. Když bylo ověřováno Sagnerovo chování v rakousko-uherské armádě, všichni dotázaní důstojníci se shodli, že Sagner vždy vystupoval na veřejnosti i v soukromí jako Čech, byl oblíben i u řadových vojáků pro svůj smysl pro spravedlnost. Byl údajně jediným důstojníkem, který se v Brucku nad Litavou ohradil proti nařízení, že se v důstojnické jídelně nesmí mluvit česky.

Dělostřelci 91. pěšího pluku v prosinci 1918 nad Českým Krumlovem

V nové republice začal Sagner používat počeštěnou verzi svého jména Čeněk Ságner. V květnu 1919 se stal zástupcem velitele 18. pěšího pluku a předsedou správní komise. V červnu se stal pobočníkem vojenského inspektorátu v Hradci Králové a v červenci již byl kapitán Ságner v Brně jako konceptní důstojník zemského velitelství. Bohužel začal stále častěji dostávat záchvaty malárie, kterou se nakazil na frontě. Nemoc se začala projevovat na jeho duševním zdraví. Nejdříve byl hodnocen jako příliš sebevědomý a nedůtklivý, ale dobrého srdce. Disciplinární výbor musel projednávat Ságnerovu urážku důstojnického sboru, za což dostal výstrahu. 10. března 1920 již musel kvůli svému zdravotnímu stavu nastoupit zdravotní dovolenou a 25. června byl superarbitrován jako dočasně k službě neschopný. 1. října byl přeložen do výslužby. Bydlel tehdy v Brně v Radniční ulici čp. 11. Zde se chvíli pokoušel provozovat jakýsi obchod, ale v podnikání se mu nedařilo. Už v listopadu 1920 byl hospitalizován v ústavu pro choromyslné v Brně-Černovicích. Od 28. července 1924 byl v péči ústavu v Praze-Bohnicích, jeho opatrovníkem se stal otec Jan Sagner.

A v bohnickém ústavu také Vinzenz Sagner – Čeněk Ságner – zemřel 22. června 1927 ve věku 43 let. Otec Jan svého syna – hrdinu s neveselým životem – přežil o jeden rok. Sagnerův hrob v Kolíně je označen prostým textem „Čeněk Ságner, důstojník.“

(fotografie hrobu z databáze www.vets.cz)