Rudolf Lukas
Nadporučík Heinrich Lukáš, velitel Josefa Švejka. Ve skutečnosti nadporučík Rudolf Lukas, velitel Jaroslava Haška.
Rudolf Lukas se narodil 11. října 1886 ve Velkém Varaždíně v uherské župě Bihar, domovsky byl ale příslušný do Podmokel v okrese Děčín, o pár let později do pražského Smíchova. Jeho matkou byla Josefina roz. Scaupyová a otcem poštovní oficiál Heinrich Lukas, který byl krátce po Rudolfově narození přeložen služebně do Prahy a jinak pocházel z Kouřimi. Rudolf vychodil obecnou školu na Smíchově a od roku 1898 navštěvoval německé nižší gymnázium v Praze I. V letech 1903-1904 absolvoval přípravný kurz v pěchotní kadetní škole v Mariboru ve Štýrsku, protože nebyl přijat na pražskou kadetní školu. Od roku 1904 studoval na pěchotní kadetní škole v Brně-Králově Poli. Studium se Rudolfovi z počátku nedařilo a v II. ročníku dokonce propadl a musel ho opakovat. Ani III. ročník nebyl lepší a škola písemně vyzvala rodiče, aby na syna dohlédli. Také IV. ročník nezačal dobře, ale v jeho průběhu zřejmě Rudolf dostal rozum a začal se studiu konečně pilně věnovat. V roce 1909 byl hodnocen jako student s velmi dobrým chováním, odpovídající horlivostí, rázný, nijak zvlášť schopný, nestejnoměrně pilný, se sklonem k přehnané nedůtklivosti. Z kmenového listu víme, že měl blond vlasy, vousy a obočí, šedé oči, byl vysoký 173,5 cm, jako zvláštní znamení je uváděna jizva na levé tváři. Po ukončení kadetní školy v roce 1909 byl jako Fähnrich (praporčík) zařazen k 9. polní setnině praporu III/91 ve Ferdinandových kasárnách v Praze. 6. července 1911 byl přeložen k 16. setnině praporu IV/91 v Budějovicích, kde velel četě a cvičil šerm a tělocvik ve škole jednoročních dobrovolníků. 1. května 1912 se stal poručíkem a byl přeložen jako velitel čety u 13. setniny stále u budějovického praporu IV/91. Zároveň vykonával funkci správce plukovního vozatajského materiálu. V letech 1912-1913 absolvoval s velmi dobrým prospěchem ekvitační školu pro pěchotu u polního dělostřeleckého pluku 24 v Budějovicích v kasárnách na Pražské třídě. Jako jeho rodná řeč byla uváděna němčina, ale češtinu ovládal slovem i písmem velmi dobře. Na rozdíl od svých kolegů Lukas služebně nepostupoval příliš rychle, protože nesnášel podlézání a se svými nadřízenými jednal jako s rovnými a nebál se přitom upřímnosti.
Před mobilizací byl přeložen opět k 16. setnině praporu IV/91 a začátkem srpna 1914 odjel jako velitel čety na srbské bojiště. Právě u Lukasovy setniny byl zanamenán první padlý jednadevadesátník Franz Kerschbaum, kterého 7. srpna 1914 pravděpodobně omylem v noci zastřelila vlastní hlídka. Po překročení řeky Driny prodělal Lukas se svou četou krvavé boje Srbskem až do ústupu zpět za Drinu 20. srpna 1914, kdy zaujali obranné postavení u Dobré Vody severně od Bjeliny. 7. září 1914 musel být poručík Lukas dopraven do nemocnice v Bjelině s úplavicí a strávil zde zbytek měsíce. Po vyléčení nastoupil dovolenou v Budějovicích a poté působil jako instruktor ve škole záložních důstojníků u náhradního praporu IR91 stále v Budějovicích. Od 12. prosince 1914 už byl opět na srbské frontě, kde právě rakouská armáda zažívala hromadný ústup a jednadevadesátníci měli značné ztráty na padlých a zajatých. 14. prosince prapor IV/91 včetně Lukasovy čety protiútokem odrazil další srbský útok, ale poté musel stejně ustoupit. Od 17. prosince Lukas velel celé znovupostavené 13. setnině a celý regiment byl dán do zálohy u Uj-Futaku. 1. ledna 1915 byl Rudolf Lukas povýšen na nadporučíka a zároveň se s 91. plukem přesunoval na Karpatské bojiště. Boje zde probíhaly v krutých mrazech a závějích sněhu. Na denním pořádku byly u pluku omrzliny a žaludeční katary. 22. února 1915 prapor IV/91 měl obsadit kótu 922 před Zolobinem a tehdy se vyznamenal nadporučík Lukas, když podle jeho instrukcí a průzkumu provedl hejtman Petzelt s IV. praporem útok nepozorovaně roklí po překonání prudkých zasněžených strání.
V té době si plukovní pobočník zapsal komickou příhodu týkající se právě nadporučíka Lukase: „Jedné noci udála se tato příhoda, znící jako anekdota. Nadporučík Lukas byl probuzen jakýmsi hlukem. Vstane a naslouchá. Změť hlasů zavířila znovu. Nejvíce vyniká jeden, tázající se naléhavě: „Dajč óder Maďar?“ „Ticho!“ vzkáže nadporučík a přistoupí blíže. Vojáci drželi mezi sebou Rusa bez čepce, celého ustrašeného, dle typické visage Žida. „Co to jest?“ „Pane nadporučíku – zajatec! A nechce se dát odvésti dokud prý se nedozví co jsme, jestli Němci nebo Maďaři!“ hlásí stráž. „Proč to chce vědět?“ táže se důstojník, ačkoliv už tuší. „Pane oberlajtnant!“ hlásí hbitě přeběhlík, „k Němcům půjdu jako domů, ale než k Maďarům, to radši zpět do toho pekla! Maďar – spasiž Bog! – ten je tuze zlý!“ Nadporučík jej se smíchem upokojil, že dobře „trefil“ a poslal jej dozadu „domů k dajč.“
Od 13. března 1915 ležel Lukas v nemocnici v Košicích s neuralgií. Začátkem dubna nastoupil dovolenou a 26. dubna byl dekorován za statečnost před nepřítelem medailí Signum laudis. 30. května 1915 nastoupil k náhradnímu praporu 91. pluku v Brucku nad Litavou, kde se 1. června stal velitelem pochodové setniny. 1. července odjel na bojiště v Haliči, kde 12. července převzal velení 16. polní setniny. S ní se účastnil krutých bojů, které si vyžádaly značné ztráty i mezi důstojníky. Tak se stalo, že musel Lukas převzít dočasně velení celého praporu II/91. Jako takový je uváděn 17. září 1915, kdy se mu podařilo od zajatců získat informace o rozmístění ruských praporů, a ještě 25. září. 9. října 1915 obdržel Lukas Vojenský záslužný kříž 3. třídy.
Na východní frontě. Zcela vlevo Jan Vaněk, před ním František Strašlipka, bez čepice Jaroslav Hašek, s dalekohledem Rudolf Lukas.
Začátkem listopadu 1915 se 91. pěší pluk přesunul na italské bojiště. 15. května 1916 obdržel Lukas další Signum laudis a 18. července 1916 nastoupil dovolenou. Od 1. září 1916 velel kurzu pro jezdce-pátrače ve Vídni, kde setrval až do 1. srpna 1917, kdy se vrátil k náhradnímu praporu 91. pěšího pluku v Brucku nad Litavou a byl zde referentem pro válečnou pamětní knihu, předsedou historické skupiny a demobilizačním referentem. Bylo rozhodnuto, aby právě Rudolf Lukas po válce sepsal válečnou kroniku 91. pěšího pluku. Bohužel už k tomu nikdy nedošlo. Během roku 1917 Lukas obdržel Karlův kříž.
1.února 1918 byl Lukas povýšen na hejtmana. Na frontu už se nevrátil a 3. října 1918 získal od Ministerstva války povolení k sňatku. Koncem měsíce proběhl v Čechách státní převrat a válečné fronty se začaly rozpadat. 29. října byl Lukas jmenován pobočníkem likvidujícího náhradního praporu 91. pěšího pluku v Brucku nad Litavou, kde právě vojáci vydrancovali skladiště a svévolně opouštěli vojenský tábor. Lukas v Brucku zůstal a 19. prosince 1918 se zde konečně v těchto bouřlivých dobách oženil s teprve 22letou Annou Marií Bauerovou. Za svědky šli novomanželům důstojníci 91. pluku Kamillo Kettner a Karl Gröbner. Pozůstatek náhradního praporu 91. pluku, který zde tvořili prakticky už jen důstojníci a poddůstojníci většinou německé národnosti, se přesunul do Enns v Horních Rakousích. 26. března 1919 se Lukas ve Vídni přihlásil do československé armády. V říjnu pak složil přísahu na čs. velvyslanectví ve Vídni a od 3. listopadu byl veden jako důstojník mimo službu u čs. 91. pěšího pluku. Do ČSR se konečně vrátil 13. listopadu 1919 a nastoupil prozatím dovolenou. Musela být nejdříve prověřena Lukasova činnost v rakousko-uherské armádě a protože byl veden jako německé národnosti, musel také složit zkoušku z českého jazyka. Činnou službu nastoupil kapitán Rudolf Lukas konečně 28. dubna 1920 jako velitel německé roty pěšího pluku 111 na Podkarpatské Rusi. Pluk byl složen ze zrušených domobraneckých praporů z Itálie. Nadřízenými byl tehdy hodnocen jako velmi dobrý, zkušený důstojník, přísný ale spravedlivý. 4. srpna 1920 se musel dostavit do Budějovic ke zdravotní prohlídce a od 5. Srpna působil jako instruktor cvičitelů nováčků u pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Už na konci měsíce ale sám žádal o přeložení k jezdeckému pluku.
Lékařská prohlídka 12. října 1920 u Lukase zjistila neurasthenii s účastí srdce a musel nastoupit dovolenou. 25. ledna 1921 složil zkoušku z českého jazyka, literatury, historie a zeměpisu. Od 29. ledna 1921 byl opět u 1. pluku v Budějovicích a v době mezi 1. dubnem a 30. květnem 1921 sloužil jako posádkový důstojník v Ružomberku. Následně byl přeložen jako konceptní důstojník k účtárně Ministerstva národní obrany. Od 1. května 1925 působil ve Vojenském zeměpisném ústavu, kde byl jmenován pobočníkem přednosty topografického odboru. 22. července 1935 byl povýšen na majora konceptní služby a ustanoven konceptním důstojníkem Ústřední knihovny MNO. Od 30. listopadu 1936 sloužil u Odvolacího kárného výboru při Zemském vojenském velitelství v Praze. V době první republiky, když začaly vycházet Haškovy sešity s osudy dobrého vojáka Švejka, nesl Lukas nelibě, že v nich jeho osoba vystupuje a Hašek na něj hodil kdejakou anekdotu od pluku. Lukas vždy dbal na to, aby nebyla poškozena jeho důstojnická čest, ale časem se s celým Švejkem smířil.
15. února 1938 byla u Lukase diagnostikována angina pectoris a již o týden později 22. února 1938 v 4.30 hodin ráno ve svém bytě v ulici U Průhonu čp.48 Praze VII major Rudolf Lukas ve věku 51 let zemřel. Pochován byl v rodinném hrobě na pražských Malvazinkách - oddělení hřbitova CII, č. 196.
(současné foto hrobu Jiří Porteš)
