K.u.K. IR 91

Inspirací Jaroslavu Haškovi pro románovou postavu Josefa Švejka, se stala celá řada osob, se kterými se za svého bohémského života setkal a především jeho vlastní zážitky. Kdo byl jednou z těchto inspirací a zároveň skutečným historickým důstojnickým sluhou nadporučíka Rudolfa Lukáše (přesněji Lukase)? Hašek s oblibou v Osudech dobrého vojáka Švejka používal skutečná jména lidí, se kterými se potkal a které někdy více a někdy méně pravdivě ve svém díle vykreslil. Znalci Haškova díla dobře vědí, že historickým důstojnickým sluhou velitele 11. pochodové roty 91. pěšího pluku nadporučíka Rudolfa Lukase byl František Strašlipka. V roce 1966 otiskl časopis „Obrana lidu“ třídílný článek Zdeňka Matouška „Kdo byl Josef Švejk“, kde zaznamenal vzpomínky tehdy ještě žijících sourozenců Františka Strašlipky. Článek je poměrně ideologicky zabarven, ale v samotných vzpomínkách nalézáme cenné informace a ty chceme tímto článkem znovu zveřejnit.

František Strašlipka (křtěný jako František Jan) se narodil 19. února 1891 v Hostivicích čp. 82 rodičům Jakubovi Strašlipkovi a Františce roz. Volfové. Jakub Strašlipka měl s Františkou 14 dětí a pracoval v místním kamenolomu. Barbora Žáčková roz. Strašlipková: „Tatínkovi jsme chodili pomáhat do lomu. Vysvětlil nám, jak uhodit, aby se kámen co nejlépe štípnul. Potom nám dal buřta a já s Frantíkem jsme rozložili kamení. Buřta, rozříznutého na půlky, jsme dali do prostředka a každý jsme z jedné strany začali roztloukat. Tumlovali jsme se, toť se ví. Ten buřt nás poháněl.“ Jan Strašlipka: „Otci jsme také pomáhali sekat trávu, byl nejlepším sekáčem v okolí. Pomáhali jsme mu také roznášet noviny.“ Po vychození obecné školy začal František chodit do učení do místní továrny na šrouby a nýty, ale když se otec Jakub v lomu těžce zranil, šel tam místo něj pracovat. Převzal i sekání luk. Později se mu podařilo získat místo topiče ve zličínské cihelně a odtud přešel na místo topiče v ruzyňském cukrovaru. Přišla ale doba, kdy musel František na vojnu k 91. pěšímu pluku a během základní presenční služby jej také zastihlo vypuknutí první světové války. Tehdy již sloužil jako důstojnický sluha nadporučíka Lukase. Anežka roz. Strašlipková: „Franta byl fešák. Nosil bledě zelené výložky a na podzim měl přijít z vojny, ale vypukla válka a se svým nadporučíkem Lukášem odjeli na Srbsko.“

nadporučík Rudolf Lukas

Podle badatele Jaroslava Šeráka nadporučík Lukas v září 1914 onemocněl úplavicí a tak se se Strašlipkou vrátil do Českých Budějovic. Po vyléčení zde nějakou dobu Lukas působil jako instruktor. Strašlipka se údajně znal s Jaroslavem Haškem již z předválečné doby z hospody U Kalicha, kde jako číšník pracoval jejich společný přítel Josef Palivec. Ať už to tak bylo nebo ne, Strašlipka se s Haškem setkal v Lukasově 11. pochodové rotě, která v rámci XII. pochodového praporu 91. pěšího pluku, vyrazila 30. června 1915 z Budějovic na cvičiště v Brucku nad Litavou, odkud vedla další cesta na frontu. Hašek jako jednoroční dobrovolník působil u roty ve funkci ordonance. V Brucku se Lukasovi muži zúčastnili polní bohoslužby vedené polním kurátem Janem Evangelistou Eyblem – rodákem z Mohouše u Prachatic. Tato bohoslužba byla pro Haška takovým zážitkem, že ji později popsal na začátku 3. dílu Osudů dobrého vojáka Švejka. Švejk v románu ještě při jízdě vlakem z bohoslužby o Eyblovi prohlásil, že má moc rád, když se takhle blbne na kvadrát. Na jaře 1966 se Zdeněk Matoušek setkal s ještě žijícím polním kurátem Eyblem v domově pro staré kněze. Tehdy Eybl s hrdostí vzpomínal, že se jeho kázání vždycky líbila a že se o nich hovořilo jak mezi vojáky, tak v důstojnickém kasinu. Jan Eybl: „Jednou jsem hovořil o lásce mezi dětmi a rodiči tak působivě, že se mi před oltářem jeden z důstojníků rozplakal. Po kázání jsem šel za ním. Byl to plukovní lékař Dub a vyprávěl mi, jak jsem ho dojal až k slzám, že mu nedávno zemřela matka a on je nyní sám. Byl to berlínský žid. Jeho otec byl od Čáslavi. V Berlíně měl velkou ordinaci a teď se mu o ní neměl kdo starat. Tak se ožeň, říkám mu. No ale s kterou, on na to, vždyť já jich mám osm.“ Dále Eybl Matouškovi vyprávěl, jak Dubovi pomáhal podle fotografií a dopisů vybírat tu pravou nevěstu z osmi žen, se kterými si Dub dopisoval a jak mu pak chudá židovka, kterou mu poradil, byla později vděčná. Vyprávění o tom, jak Eyblovo kázání dohnalo MUDr. Roberta Duba k pláči, se jistě doneslo i Haškovi a ten historku použil ve svém románu na místě setkání Švejka s kurátem Katzem ve vězeňské kapli.

Jan Eybl v roce 1966

Do prvního skutečného boje se 11. rota XII. pochodového praporu dostala 25. července 1915. Rusové tehdy dobyli důležitou kótu 254 na vrcholku hory Sokal a rakouské vojsko je v protiútoku zahnalo zpět. Po boji měla Lukasova 11. rota 28 mrtvých a 75 raněných mužů. Měla ale také své hrdiny. Na lístku psaném nadporučíkem Lukasem jsou zaznamenána jména těch, kteří byli vyznamenáni: Hain, Kocmaut, Pörtel, Neubauer, Biegler, Bayer, Hoffmann, Šťastný, Siegl, Hašek, Vaněk, Bílek, Jiřík, Krejčí, Strašlipka. Kadet Johan Biegler obdržel stříbrnou medaili za statečnost II. třídy a byl povýšen na praporčíka. Ordonanc Jaroslav Hašek obdržel také stříbrnou medaili za statečnost a byl povýšen na svobodníka. Haškova zásluha spočívala v tom, že přivedl z linie skupinu Rusů, která se mu vzdala. Bronzovou medaili za statečnost obdrželi mimo jiných František Strašlipka a účetní šikovatel Jan Vaněk. Z deníku účetního šikovatele Jana Vaňka: „26. červnece. Včera odpoledne přišel rozkaz „Kupředu“ na ruské zákopy. Nejdříve bombardovalo naše dělostřelectvo a pak jsme šli my. Ale bylo to hrozné. Sotva naši lidé vyskočili na náspy, již se jich mnoho a mnoho válelo na zemi dílem mrtvých a raněných. Hrozná to byla hodinka. Postoupili jsme o 100 kroků dopředu a dále to nešlo. Byli jsme zeslabeni. K tomu ke všemu pršelo jen se lilo. Bláto zamazalo pušky, takže nebylo možno střílet. Trnuli jsme strachy a kdyby rusové udělali protiútok, že to nezadržíme. Ale nestalo se tak – do rána jsme se udrželi a pak jsme pokračovali. Zajali jsme spousty Rusů. Nyní sedíme za vsí a sušíme se na slunci. Tak jsme po velkých namáháních a ztrátách dobyli vesnici Poturzice. Naše setnina čítá nyní 58 mužů.“

Jak upozorňuje badatel Šerák, byl Strašlipka známý jako veselá kopa a měl vždy ke každé situaci nějaké přirovnání. I tím se stal Haškovi inspirací pro románového Švejka. V povídkách o Švejkovi, které Hašek napsal ještě před válkou, skutečně ještě nenajdeme jeho oblíbené „já jsem znal jednoho…“ Z roku 1915 také pochází Haškova báseň „V reservě“ kde popisuje své pocity z fronty a v posledním verši píše: „A Krejčí v té pěkné šrapnelové bouři; dál cigaretu svoji volně kouří; a hornista v křoví sobě zvyká; peníze strkat do jednika; nejstrašnější však z válečné té psoty; jsou – Strašlipkovy staré anekdoty…“ Jednik byla oblíbená karetní hra vojáků.

Uprostřed s cigaretou v ústech František Strašlipka, vedle něj označený křížkem Jaroslav Hašek

Na konci září 1915 11. rota dlela v zákopech fronty u Mlynowa-Chorupan po mnohých dalších bojích. Časně ráno 24. září 1915 zde Rusové tak nečekaně zaútočili, že se někteří vojáci 91. pěšího pluku nestačili ani probudit. Nastalou paniku využili Hašek se Strašlipkou k útěku do ruského zajetí. Haška se údajně pokoušel zadržet další voják 11. roty (údajně přímo Vaněk, ale ve svém deníku se o tom nezmiňuje) a dokonce Haška zalehl svým tělem, ale marně. Strašlipka pak měl údajně hlavní starost o to, aby se s ním do zajetí v pořádku dostal i batoh nadporučíka Lukase. Barbora Žáčková roz. Strašlipková: „Nadporučík Lukáš tenkrát psal – Drazí rodiče, ztratil se mi Franz. Nestrachujte se však. Také se mi ztratil batoh s aprovizací… My jsme to Lukášovu rodičům vrátili tak, že jsme jim do Prahy nosili mléko.“ Z deníku účetního šikovatele Jana Vaňka: „24. září. Že mohu napsat těchto několik slov zdráv a mezi našimi, mohu děkovati jen náhodě a velkému štěstí. Byl to dnes soudný den. As v 6 hodin ráno nás Rusové prorazili – nezbylo nic než utéci – ale to byl útěk – jako zajíci – jeden za druhým jsme prchali. Teď jest již k večeru – trochu klid z celé kompanie jest zde 10 mužů. Z našeho štábu jsme i s nadporučíkem 4. 25. září. Smutně dopadl náš 3. baťák. Jest celkem 60 mužů. Znovu jako rezerva – sedíme v hlubokém štelunku. Mám náladu, že bych se s čertem pral. – 72 mužů sakumpak.“

Zcela vlevo Vaněk, pod ním Strašlipka, bez čepice čelem k fotografovi Hašek, s dalekohledem nadporučík Lukas

Hašek se Strašlipkou se dostali do sběrného zajateckého tábora v Dárnici u Kyjeva, kde se jejich cesty rozešly. Hašek byl převezen do dalšího tábora a stal se za čas alespoň prozatím příslušníkem čs. legií. Rakouští zajatci byli v Rusku využíváni jako levná pracovní síla. Strašlipka se vyznal v zemědělských pracích a strojích. O žních v roce 1916 se Rusům osvědčil při práci s mlátičkou a při sekání se mu prý nikdo z místních nevyrovnal. Během roku docházelo k výměně zajatců a Strašlipka zatoužil vrátit se domů. Nedbal varování, že rakouští zajatci po svém návratu budou ihned posláni znovu na frontu. A opravdu – doma v Hostivicích se Strašlipka ani neohřál a už mířil na italskou frontu, kde nastoupil do funkce topiče v odvšivovacím oddělení. Jednoho dne hrál se svými kamarády v odvšivovacím baráku karty, když do místnosti vstoupil mladý kadet. Vojáci hráli dál a to kadeta dopálilo. Strašlipkovi vyčetl, že se válel v zajetí a chce se válet i tady. Nato mu Strašlipka vrazil facku. Ostatní vojáci rychle pochopili, že je zle, rozbili lampu a v nastalé tmě se rozutekli. Strašlipka se nákladním autem svezl na nádraží v Tridentu, kde nastoupil do vlaku směřujícího do Prahy. V tuto chvíli z něj byl znovu dezertér, kterému hrozila smrt. Na jedné stanici zjistil, že se blíží vojenská hlídka. Barbora Žáčková roz. Strašlipková: „Vlak opouštěl zvolna nádraží a František jej sledoval skrze škvíry záchodových dveří. Krátce po odjezdu vlaku vylezl a nastal rozruch. František tvrdil, že mu ujel vlak a div že mu netekly slzy z jeho nevinných očí. Vyprávěl, mačkaje si břicho, že ho to chytlo právě ve stanici, kde jak známo – nelze. Proto použil té příležitosti a zaskočil si jako nějaký Vomáčka z Loděnic… Velitel nádraží byl z povídavého a naříkajícího vojáka, který mu tu zůstal bez zavazadel a papírů, celý vedle. Když se do sytosti vyřval, nechal mu vyhotovit potvrzení a cestovní lístek do Prahy. A tak se František dostal z italské fronty opět domů.“

Badatel Šerák historku s italskou dezercí Strašlipky a jeho další útěk zpochybňuje. Poukazuje na fakt, že se Strašlipka 16. dubna 1918 v Hostivicích oženil s Marií Burdovou. Podle matričního zápisu se Strašlipka prokázal propouštěcím listem c. a k. polního superiorátu v Praze ze dne 14. dubna 1918. Ať už bylo pozadí Strašlipkova návratu do rodných Hostivic na jaře 1918 jakékoliv, všichni jeho v roce 1966 žijící sourozenci se shodli na tom, že krátce po svatbě František s bratrem Janem, aby se vyhnuli dalšímu povolání na frontu, vydali se na dobrodružnou cestu do ruského zajetí. Jan Strašlipka: „Asi za měsíc k nám přišel stavitel Hakl, kterej byl odvedenej k četníkům a hned na Frantíka: Pane Strašlipka – povídal mu – v noci pro vás máme přijít, ztraťte se raději sám. To byla rána. Začali jsme se dlouho dohadovat co teď, až se zrodil nápad. Utéct zpátky k Rusům. Frantík zmizel ještě ten večer k sestře na Šafránku v Košířích a druhý den jsem za ním přišel já. Dohodli jsme se, že utečeme spolu.“ Podle vyprávění Jana Strašlipky spolu s Františkem prodělali dlouhou cestu přes Českou Třebovou, Přerov, Krakov do Lvova. Dvakrát je zastavila hlídka a vždy jim Frantík tím svým nevinným způsobem dokázal vysvětlit, že právě tam, kde jsou, musejí být. Jednou s vážnou a smutnou tváří vyprávěl četníkovi, že jdou navštívit svého těžce zraněného bratra do místní nemocnice. Podruhé zase s bodrostí venkovana se četníkovi svěřoval, že mají bratra u hraniční stráže a že jim psal, aby přijeli, že se tu dá koupit nějaké sádlo. Potřetí už to prý ale nevyšlo a oba falešní civilové se dostali za mříže. Jan Strašlipka: „Víte, tenkrát mi brácha připomínal zavřenou myš. Div, že neběhal podle těch čtyř stěn a nehledal díru ven.“ Jednu noc se jim mělo podařit vybourat cihly a utéct. Za pomoci celé řady dobrých lidí se dostali až k samé linii a tam se opět našel člověk, který jim ukázal kudy nepozorovaně na druhou stranu. Přišli právě v době žní a začali pracovat u místních venkovanů. František pomáhal v Podhájcích u rodiny Svídkových, jejichž syn odešel s bolševiky a Jan asi o 20 verst dál u nějaké vdovy s pěti dětmi. Byly to rodiny volyňských Čechů. Jan Strašlipka: „Jednoho dne šla kolem skupina Rusů, kteří se vraceli ze zajetí. Proč nejdeš domů, ptali se mě. Už je po vojně a u vás je republika. Běžel jsem za Frantou, ale tam mi řekli, že s nějakejma klukama odešel už v neděli a teď byla středa. Měl jsem na něj zlost a vydal jsem se zpátky do Hostivic sám.“ František Strašlipka se údajně vrátil domů na konci listopadu 1918. Doma vysvětlil, že bratr Jan je živ a zdráv u jedné vdovy. Jan Strašlipka: „Otec se do něj pustil, že je pěknej – Jenda do toho s tebou šel a nemusel. A ty ho tam necháš.“ 1. prosince 1918 se domů vrátil i Jan Strašlipka.

František Strašlipka ve starším věku

Krátce po válce získal František Strašlipka místo topiče na lokomotivě u státních drah. Se svou ženou si zakoupil domek a začal ho opravovat. Začal hrát v ochotnickém divadle Hlahol a stal se členem výboru pro postavení dělnického domu v Hostivicích. Udržoval také dál přátelské styky se svým bývalým velitelem Rudolfem Lukasem. Strašlipkova dcera Milada v roce 1966 vzpomínala, že jako malá holčička chodila s tatínkem často do Prahy na návštěvu k takovému vysokému, hezkému pánovi, který měl krásný byt o mnoha pokojích. Teprve později jí došlo, že šlo o nadporučíka Lukase. Lukas pomohl Strašlipkovi sehnat peníze na přístavbu ke svému domku a díky Lukasovým známostem půjčila hostivickým dělníkům na stavbu jejich společenského domu 200.000 Kč Vinohradská záložna. O tom jaké veselí zažil se Strašlipkou při stavbě spolkového domu, vyprávěl v roce 1966 Jaroslav Pachman: „Ty kaštany okolo dělnického domu v Hostivicích by mohly vyprávět. To jsme byli pro ně tenkrát na stráni nad branickým pivovarem. Stárek nás pozval do sklepů a ani jsme potom nevěděli, jak jsme se s těmi stromy dostali domů.“ Společenský dům v Hostivicích byl otevřen v říjnu 1927. Krátce poté František Strašlipka z Hostivic odešel. Pronajal si v Pleteném Újezdě hostinec, který se dva roky snažil provozovat, když při tom byl zároveň dál zaměstnán jako topič na lokomotivě. Ani s pomocí manželky to dost dobře nešlo. Jak navíc Strašlipka hostinec vedl, vyprávěla Barbora Žáčková roz. Strašlipková: „Jednou nakoupil několik kilo držtek a navařila se polévka. Vrchovatý talíř i s houskou za korunu. Každou chvilku zval někoho na skleničku a o placení zatím nechtěl slyšet, prý až příště.“ Po neúspěchu s provozováním hostince se Strašlipka s rodinou přestěhoval do strážního domku („na výhybku“) do Kročehlav. Ani tam ale nezůstali dlouho a Strašlipka byl přeložen do Veselí nad Lužnicí. Podél Lužnice se stal Strašlipka dobře známým jako skvělý sekáč trav s oblíbeným rčením: „Lepší v malé hospodě, než na velké louce.“ Tou malou hospodou byla hospoda „U Jelena.“ V roce 1966 vyprávěl strojvedoucí František Čulík, který se Strašlipkou jezdil na lokomotivě: „O tom, že byl buršem nadporučíka Lukáše, mi několikrát říkal. Také o tom, že má od něho velkou fotografii s věnováním a nějaké papíry a básničky.“ Těmi básničkami mohly být verše, které psal Jaroslav Hašek na frontě a nadporučík Lukas je prý měl u sebe až do své smrti a pak se někam ztratily. František Strašlipka zemřel 21. září 1949 ve věku 58 let ve Veselí nad Lužnicí, kde je také pochovaný.