Vývoj stejnokrojů a výstroje
Pěšák IR91 – srpen 1914, Srbsko
IR91 vyrazil vlakovým transportem na srbské bojiště z Českých Budějovic 1. srpna 1914, fronty na břehu řeky Driny dosáhl 7. srpna. Řeka byla překročena 12. srpna a od toho dne se pluk účastnil bojů v první linii. Rakousko-uherská armáda nevstoupila do války zrovna nejlépe výstrojně připravena. Nové uniformy M08 díky svému odstínu štičí šedě (Hechtgrau) nebyly do pole právě nejvhodnější a nepodařilo se stále vyzbrojit všechny rakousko-uherské vojáky puškami Mannlicher M95. Jak víme z dobových fotografií, část mužstva IR91 odešla do Srbska ještě se zastaralými zbraněmi.
Pěšák je oblečen do polního stejnokroje M08 v odstínu štičí šeď. Rovné kalhoty jsou doplněny spinkami stejné barvy. Výzbroj vojáka představuje zastaralá zbraň Gewehr 88. Z výstroje je dále vidět opasek s mosaznou přezkou se znakem monarchie, sumky na náboje, hnědá mošna, bodák s polní lopatkou a kožené tráky torny. Velké límcové výložky v barvě „papouščí zelená“ značí příslušnost k 91. pěšímu pluku. Pravý nárameník blůzy je doplněn válečkem, který zabraňuje sklouzávání řemene pušky.
Desátník IR91 – léto 1915, Halič
Na východní ruskou frontu se IR91 přesunul na přelomu let 1914 a 1915. Prvních bojů v Karpatech se zúčastnil v únoru 1915. Jednadevadesátníci prodělali boje u Lvova a osvobození pevnosti Přemyšl, koncem července 1915 zažili krvavou bitvu u Sokalu. Hranici carského Ruska překročili v srpnu 1915. Jako novinka byl roku 1915 zaveden polní stejnokroj M15 v odstínu polní šedi, který se daleko lépe hodil do pole. Střihově stejnokroj stále vycházel ze stejnokroje M08. Kalhoty již byly pod koleny zúženy pro použití ovinovaček, které stahovaly lýtkové svalstvo.
Voják je oblečen v polní stejnokroj M15 v odstínu polní šedi, doplněný šedými ovinovačkami a trnovým opaskem M15. Kokarda s monogramem císaře FJI ze žlutého kovu je nabarvena, aby neměla demaskující účinek. Ze stejných důvodů byly barveny i kožené štítky čepic. Výzbroj tvoří puška Mannlicher M95. Z výstroje je k vidění kromě opasku a sumek bodák s portepe, mošna, polní lopatka v koženém závěsníku a polní lahev v plátěném obalu zavěšená přes rameno. Během roku 1915 se u mužstva začaly objevovat první plynové masky.
Pěšák IR91 – léto 1916, Italská fronta
I.prapor 91. pěšího pluku bojoval na italské frontě v pohoří Krnu v Julských Alpách již od května 1915. Hlavní svazek pluku se na jižní bojiště přesunul v listopadu 1915 a setrval zde až do posledního válečného roku. IR91 na italské frontě prodělal 4., 8., 9. a 10. bitvu na Soči a ofenzivu v jižním Tyrolsku. Vysokohorské bojiště se stalo nejnáročnějším a nejkrutějším místem nasazení jednadevadesátníků, zároveň také místem mnoha hrdinství a až neuvěřitelných fyzických výkonů.
Pěšák je oblečen v nový polní stejnokroj M16, který se od M15 liší především ležatým límcem. Velké límcové výložky jsou zde z úsporných důvodů nahrazeny pouhými barevnými proužky. Ovinovačky jsou v odstínu štičí šedi. Vyřazené stejnokroje M08 se „recyklovaly“ například právě na výrobu ovinovaček. Výzbroj stále tvoří puška Mannlicher M95, výstroj je doplněna o plynovou masku německého typu a násadkový granát M15 zavěšený na opasku. Na zádech má voják plátěný tlumok. Mošna je šedé barvy.
Úderník IR91 – léto 1917, Italská fronta
Statická zákopová válka si vyžádala hledání nových způsobů boje. Jako velmi účinné se ukázaly akce malých úderných jednotek. Vznikaly z řad dobrovolníků a časem docházelo k organizování speciálních údernických kurzů podle německého vzoru. Specifický způsob boje úderníků si vyžádal i specifickou výstroj a výzbroj. Také IR91 měl své údernické jednotky, které se mnohokrát při svých akcích vyznamenaly. Pověstnými se stali úderníci jednadevadesátníků pod velením setníka Peregrina Baudische.
Úderník je oblečen ve stejnokroji M15 a je vybaven přilbou M16 s plátěným potahem. Nedostatek výrobních materiálů se zde projevil náhražkovým plátěným opaskem, za kterým vidíme kleště na ostnatý drát a útočný nůž. Na opasku chybí sumky na náboje, které překážely při plížení a úderníci tak nosili střelivo v kapsách a mošně. Výzbroj tvoří krátká karabina Mannlicher M95, která byla při akcích úderníků praktičtější než dlouhá puška M95. Kolem krku jsou zavěšeny plátěné vaky na granáty, plynová maska je v pohotovostní poloze, připravena k okamžitému použití. Typickou doplňkovou výzbroj úderníků představovaly zákopové bijáky.
Zdravotník IR91 – jaro 1918, Italská fronta
Zdravotníci a nosiči raněných se stali důležitou součástí bojiště. Ranění byli na nosítkách, případně povozech, dopraveni na polní obvaziště, odkud po základním ošetření byli transportováni do vojenských nemocnic, kde bylo možné provádět náročnější operace. Na italském bojišti byl počet raněných několikanásobně vyšší než počet padlých. Jižní fronta byla typická mohutnými a dlouho trvajícími dělostřeleckými přepady a přípravami. Zraňující účinek zde navíc měly i úlomky skal a počet takovýchto zranění dokonce převyšoval zranění způsobené samotnými střepinami dělostřeleckých granátů.
Zdravotník je oblečen v polním stejnokroji M16, doplněném ocelovou přilbou M16. Na opasku vidíme kožené lékárničky. Kromě toho byli zdravotníci vybaveni větším množstvím pitné vody.
Pěšák IR91 – léto 1918, Italská fronta
Jednadevadesátníci byli v závěru války nasazeni na frontě, která ustrnula na břehu řeky Piavy. Teprve koncem léta 1918 byli přesunuti na Balkán, kde ale již zažili jen ústup a nedaleko Bělehradu je zastihl konec války. Rakousko-uherská armáda byla v posledním válečném roce ve velmi špatném stavu. Průměrná váha rakouského vojáka činila pouhých 50 kg a ztráty na nemocných byly vyšší než ztráty na padlých a raněných. Ani materiálně na tom nebyla armáda o moc lépe a pro výrobu výstroje musely být používány různé náhražkové materiály.
Voják je oblečen v polním stejnokroji M16, doplněném ocelovou přilbou typu Berndorf rakouské výroby. Nedostatek výrobních materiálů se zde projevil náhražkovým plátěným opaskem s plátěnými závěsníky bodáku a polní lopatky. Sumky na střelivo jsou plechové jen s koženou chlopní. Bodák k pušce M95 je také náhražkovým s jednoduchou ocelovou rukojetí.
Používání kořistní výstroje
V květnu 1915, kdy vypověděla Itálie Rakousko-Uhersku válku, používala již italská armáda na rozdíl od té rakouské, ocelové přilby. Rakouské velení zprvu označilo přilby pro pěchotu jako zbytečnost. Tento hořký omyl byl brzy poznán v podobě velkého množství zranění úlomky skal při dělostřelbě. Nedostatek přileb, které musely být objednány od německého spojence, byl řešen používáním italských kořistních přileb. Používána byla ale i další italská výstroj a výzbroj.
Voják je vybaven italskou přilbou typu Adrian a italskými sumkami na střelivo, jak dokládá dobový snímek z roku 1916.
